Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace

ClassicAuto Motor a Sport Classic

Chci inzerovat
Vydáváme
magazíny

Dalibor Janek: Věčně Horký volant


28.06.2014

Motoristickou obec před nedávnem opustil legendární novinář Petr Minařík, my ale dnes v rohovoru zavzpomínáme na skvělého člověka, který dokázal s psaním skloubit i závodnický talent - pan Dalibor Janek (1937-2013). 

Obsáhlá skripta s učivem pro autoškoly do sebe musel povinně nasoukat každý držitel řidičského oprávnění, v knihovničce mnohého mladého automobilového nadšence ale mívala běžně své pevné místo i publikace s obsahem mnohem inspirativnějším. Nejsem příliš velkým znalcem soudobé evropské legislativy, ale mám pocit, že dnes by obal tohoto dílka zabíralo velké upozornění v podobně inkvizičním duchu, jako tomu bývá u krabiček od cigaret. Pouze obsah by se lišil v tom, že místo varování ministra zdravotnictví před nebezpečím inhalování dýmu by se na přebalu skvěla výstraha šéfa rezortu dopravy varující před aplikací rad v knížečce obsažených v běžném silničním provozu. Toto „dílo ďáblovo“ se jmenuje Horký volant a vedle příslušné dílenské příručky bych jej důrazně doporučoval coby povinnou četbu každému řidiči aspoň trochu „jezdivého“ youngtimera. Ostatně názvy kapitol jako „Rychlé sezení“, „Ideální stopa“ nebo „Powerslide a sideways“ hovoří za vše. Nejen o čtivé příručce pro závodnické elévy byla řeč s jejím autorem.

Pane Janku, jak se stane, že se v synovi redaktora Lidových novin vzbouří láska k motorům? 

Bylo mi deset let, když se mě brněnský strýček zeptal, zdali umím jezdit na kole. Řekl jsem, že ano, a on mě posadil na prototyp Maneta s tím, že na motorce mi to půjde taky. Jezdil jsem, dokud se nevyprázdnila nádrž, a netušil, že právě to rozhodlo o mé benzinové budoucnosti.

U dvou kol jste se ale dlouho neohřál…

V roce 1959 dostal tatínek poukaz na Fiata 600. Peněz bylo málo, tak jsme ho s kamarádem koupili napůl, ale až když jsem ho vyplatil, pustil jsem se naplno do závodní kariéry. První soutěž jsem jel v Hradci, byla to premiéra i pro tři nádherné saaby Treybala, Pištěka a Brandy. Pak už to šlo rychle za sebou, téměř každý víkend. Amatéři mého formátu měli tehdy jedno auto, se kterým v týdnu jezdili normálně, o nedělích s ním závodili. Soutěže, závody na okruzích i do vrchu. Já jsem tou dobou pracoval u benzinové pumpy, kde jsem si slušně vydělal na závodění i na uživení rodiny.

Později jste se stal známým specialistou na vozy s předním pohonem, což u nás v 60. letech nebyl zrovna častý jev.

Po dvou fiatech přišel obdivuhodný stroj Trabant, zlom ale přišel krátce po okupaci v roce 1968. Chytrý Vašek Bervid vymyslel Metalex – jedna parta bude ošetřovat ocelové konstrukce a druhá parta za ně bude závodit. Metalex byl relativně bohatý, takže jsem se dostal i k nádhernému stroji Saab 850 s továrním motorem o výkonu 72 koní. Dnes k smíchu, tehdy sen. Později jsme s mým mechanikem Pavlem Kudrnou postavili z dílů saaba se čtyřdobým motorem, který byl mnohem výkonnější. S věrným spolujezdcem Kosťou Nikolajevem jsme dělali slušné výsledky, takže jsem byl v Opletalce na posvátné svazarmovské půdě oceněn i titulem mistra sportu. Ten se nedal vykecat. Podmínkou byly minimálně dva mistrovské tituly, já měl tři.

Se saabem jste byl i u prvního autokrosu v českých zemích. Jak to tehdy vypadalo?

První podnik se jel v Údolí mamutů u Přerova a svedl jsem tam hezkou bitvu s Rakušany. Porazil mě jistý Glavitza, který už jel s buginou. O rok později jsme závodili v Pardubicích na koňském (!) závodišti. Byla u toho televize, takže náš tvrdý souboj s Milanem Židem viděla celá republika. Za volantem saabu jsem občas pozlobil i „fabriku“, a tak mi přidělili Škodu 110 Rallye. Krásná, ale se chcípákem motorem, který k životu probudil až Láďa Ondřejík. Pak už se s ním dalo jezdit i docela vpředu…

Nejen cestovními vozy je však živ závodní nadšenec…

Metalex začal vyrábět formule Škoda, a když mi byla taková nabídnuta, neváhal jsem. S formulovým vozem bylo krásné svezení, později jsme přešli i na eastery, které s motorem Žiguli a lepším podvozkem byly mnohem rychlejší.

Zatím jsme si povídali o závodech, ale co vaše psaní?

Už začátkem 60. let jsem byl v Lublaňské ulici navštívit pana Hausmana, šéfredaktora Světa motorů, s tím, že bych u něho chtěl být redaktorem. Ať prý ještě počkám, tak jsem čekal a do redakce nastoupil až o mnoho let později, když jsem pomalu končil s aktivním závoděním. Zkrátka neměnila se jen auta, ale i roky. Konečně jsem se tedy stal redaktorem. To byl dobrý ústup od závodní kariéry, protože jsem zase každý víkend byl na závodech, jenom jsem už nestartoval, ale psal. To byla práce, která mě zatraceně bavila, časem jsem se pustil i do psaní knížek – s motoristickou tematikou, pochopitelně. Horký volant, Šťastný František, Rychle a bezpečně, Mistři volantu I a II, Zaprášené oktany a mnoha dalších. Když jsem se stal novinářem, tatínek už byl po smrti, ale zase mi pomohli zkušenější kolegové jako Karel Hrubec nebo Miloš Kovařík.

Doslova legendární akcí se stal každoroční tajný závod bývalých špičkových jezdců – pověstný Dixíkův memoriál, který spolupořádáte. Jaký je původ této mýty opředené akce?

Zdeněk Treybal měl psa, takové krásné honicí plemeno, přesně už si nevzpomenu. Jednou jsme společně trénovali na Rally Jeseníky a Zdeněk přejel koroptev. Tak ji hodil do kufru s tím, že je pro Dixíka k jídlu. Když přijel domů, vyndal koroptev z kufru a předložil ji Dixíkovi, ten si k ní však ani nečuchl – v soutěžních saabech byla velká sedmdesátilitrová nádrž, a tak nebohý pták patřičně zaváněl. Jednou se ale Dixík ztratil a po bezvýsledném pátrání jsme příběhu dali dost možná pravděpodobnou pointu, že nebohé psisko ukradli a snědli snědí spoluobčané. S Doďou Pištěkem jsme si pak usmysleli, že na památku Dixíkovy tragické smrti uděláme každoroční vzpomínkovou akci. Letos se pojede už 42. ročník!

Měl jste mezi závodními disciplínami nějakou nejraději?

Měl jsem rád všechno, co jsem jezdil, ať už to byly vrchy nebo autokros. Královnou jsou ale soutěže, nic náročnějšího a krásnějšího v motoristickém sportu není.

V našich podmínkách jste byl i průkopníkem při psaní podrobných rozpisů při automobilových soutěžích...

Podrobné rozpisy přinesl Zdeněk Treybal, který byl nejen vynikajícím jezdcem, ale byl z nás taky nejchytřejší. Mluvil anglicky, francouzsky, studoval medicínu. Přinesl to odněkud z Anglie, protože my jsme původně jezdili rozpisy levá-lehká levá-těžká levá, k tomu nějaká rovinka nebo horizont. Desetistupňové psaní rozpisů proto bylo mnohem přesnější a dokonalejší. S větší podrobností rozpisů také ohromně vzrostla důležitost spolujezdců, kteří byli v počátcích spíše mechaniky než navigátory.

Kdybyste dnes měl tu možnost a mohl se, řekněme se Saabem 850, zúčastnit některé z četných veteránských soutěží, šel byste do toho?

Ne. Vím, že je mi 76 let, a vím, že bych jel dobře, ale rozhodně bych nejel rychle. Nejsem jako Mirek Adámek, který je o dva roky mladší než já, ale na rozdíl ode mne de facto „nevynechal“ a stále je velice rychlý.

Měl jsem na mysli spíše některou pohodovou veteránskou jízdu pravidelnosti, jakých se u nás jezdí desítky.

Víte, to by mě asi nebavilo, a kdo jednou závodil, musí tohle pochopit. Jediné, co by u mě přicházelo v úvahu, jsou závody do vrchu, kde stačí maximální koncentraci udržet jen poměrně krátkou dobu.

Vaše poselství budoucím generacím závodních jezdců?

Je to hezké, když člověk dělá něco, co má rád, a dělá to na plné pecky.

Nahoru

Komentáře